Jiní lidé, stejná odpovědnost. Co dlužíme budoucím generacím?
Při jiném rozhodnutí bychom se možná nenarodili. Omlouvá to podmínky, které nám předkové zanechali? Proč záleží na rozdílu mezi lepším životem a životem někoho jiného.
Představme si poradu na radnici. Na stole leží dva plány. První slibuje rychlý výdělek, ale vzdáleným potomkům nechá vyčerpané zdroje a drahé potíže. Druhý je dnes méně pohodlný. Zato po něm zůstane obyvatelnější krajina.
„A co ti, kdo tu budou žít po nás?“ zeptá se někdo.
Úředník se usměje. „Bez prvního plánu by se tihle konkrétní lidé vůbec nenarodili. Tak komu přesně ublížíme?“
Scéna je vymyšlená. Námitka není hloupá. Jen je poněkud znepokojivé, když zápis z porady začne připomínat obhajobu před budoucností.
V druhém světě nemusíte mít lepší byt. Nemusíte v něm být
Obvykle si škodu představujeme jednoduše. Někdo mi rozbije okno. Bez jeho činu bych měl celé okno. Porovnávám svůj život se svým životem za jiných okolností.
U vzdálené budoucnosti se však může změnit i obsazení. Jiná rozhodnutí mohou změnit stěhování, setkání i chvíli početí. Výsledkem pak nejsou jen jiné podmínky pro stejné lidi, ale jiní lidé.[1]
Nejde o tvrzení, že každá oprava silnice spolehlivě vymění celé lidstvo. Pro náš myšlenkový pokus si rozdílné budoucí obyvatele výslovně stanovíme. A přidáme důležitou podmínku: i v horší variantě mají život, který stojí za to žít.
Třeba Eliška. Žije v poškozené krajině a má spoustu obtíží. Přesto je ráda na světě. Podle zadání by se při druhé volbě nenarodila. Žil by tam někdo jiný, třeba Adam.
Nemůžeme tedy bez dalšího říct: „Elišce by se při druhé volbě žilo lépe.“ To by se lépe žilo Adamovi. Eliščinu alternativu jsme potichu obsadili cizím člověkem.
Tomu se říká problém neidentity. Známý příklad Dereka Parfita se právě týká vyčerpání zdrojů a budoucích lidí, jejichž existence závisí na dnešní volbě.[1] Naše radnice je volná modelová varianta, ne záznam skutečného rozhodování.
„Nikomu není hůř“ není tak jednoduchá věta
Potíž vzniká spojením dvou lákavých myšlenek. Špatná volba musí být špatná pro někoho. A pro někoho je špatná tehdy, když by mu bez ní bylo lépe. Neidentita takovou dvojici dostává do nesnází.[1]
Jedna odpověď zní: přijměme nezvyklý závěr. Pokud nikomu život nezhoršujeme, možná naše volba skutečně není špatná. Odborné heslo probírá i obhajoby tohoto postoje.[1] Není poctivé odbýt je slovy, že jejich zastánci nemají rádi děti.
Síla námitky je jinde: vůči komu jsme se provinili a proč? Nestačí ukázat smutný obrázek budoucnosti. Musíme vysvětlit, co na našem jednání vadí.
Zároveň „není na tom hůř než ve své alternativě“ neznamená „netrpí“. Eliščiny potíže jsou v příběhu skutečné. Sporné je jejich morální posouzení, ne jejich existence.
Nemusíme znát jméno, abychom měli povinnost
Slibná odpověď mění otázku. Neptá se jen, zda konkrétnímu člověku mohlo být lépe. Ptá se také, zda jsme mu nezanechali podmínky pod přijatelnou hranicí. Takové pojetí újmy probírá filozofie mezigenerační spravedlnosti.[2]
Pro představu: přístup k pitné vodě, základnímu bezpečí nebo obyvatelnému bydlení. To jsou naše příklady toho, o čem má smysl vést spor. Ne hotový seznam povinností odhlasovaný filozofy.
Podstatné je, že hranice slušného života nemusí být totožná s hranicí, pod níž už život vůbec nestojí za žití.[2] Mezi „jsem rád, že žiju“ a „zacházeli jste se mnou přijatelně“ může zůstat hodně místa.
Přikláníme se k tomu, že na tom místě záleží. Radost z vlastní existence podle nás není souhlas se vším, co k ní vedlo. To je obhajovaný morální názor, nikoli výsledek laboratorního měření.
Představme si dům připravovaný pro dosud neznámé obyvatele. Chceme, aby do něj neteklo, i když ještě nemáme jmenovky na zvonky. Ten obraz pomáhá vysvětlit povinnost bez znalosti jmen. Sám ovšem problém neidentity neřeší.
Budoucí člověk není kolonka ve formuláři
Právě tady čeká silná námitka. Když řekneme „budoucím obyvatelům by se při druhé volbě vedlo lépe“, mluvíme o obecné roli. Konkrétní Elišce jsme ale lepší život nenabídli.
Filozofka D. Valeska Martin tento rozdíl rozebírá v debatě o etice T. M. Scanlona.[3] V této etice je podstatná otázka: dokážeme své pravidlo obhájit před každým člověkem, kterého se týká?[3]
Podle Martin nestačí konkrétní osobě připsat důvod, který má jen obecná kategorie lidí.[3] Eliška není položka „budoucí obyvatel“, do které můžeme podle potřeby dosadit Adama.
Tato kritika míří na určitou cestu řešení, ne na všechny povinnosti k budoucím lidem. Autorka výslovně nechává stranou přístupy, které stavějí na hranici přijatelných podmínek místo srovnávání alternativ.[3]
Ani hranice ale není kouzelné slovo. Proč ji nakreslit právě sem? Co dlužíme lidem nad ní? O tom se vede spor.[2] „Ještě přežijí“ by byla velmi pohodlná norma. Zejména pro toho, kdo ji nemusí vyzkoušet.
A účet nesmíme poslat jen dnešním chudým. Požadavky budoucnosti se musejí potkat i s nároky lidí, kteří žijí teď; přehled mezigenerační spravedlnosti rozebírá právě tyto konflikty.[2]
Co by změnilo náš názor
Náš závěr je omezený: neidentitu nepovažujeme za automatickou omluvenku. Změnil by ho silnější argument, který vysvětlí, proč přijatelnost jednání závisí pouze na srovnání života téhož člověka mezi alternativami. A obstojí i u podmínek, které mu vědomě zanecháme.
U konkrétního opatření bychom navíc chtěli znát skutečné účinky, náklady a dostupné možnosti. Jiná fakta mohou změnit doporučení. Samotná data však za nás neurčí, co je spravedlivé.
Jiní budoucí lidé neznamenají méně hodnotné lidi. A věta „bez nás byste nebyli“ ještě není odpověď na otázku, co jsme jim směli nechat na stole.
Meze rešerše: výběrová filozofická esej nad dvěma odbornými hesly a jedním argumentačním článkem. Nejde o systematický přehled, předpověď budoucí populace ani posouzení konkrétní politiky. Radnice, Eliška, Adam a dům jsou modelové příklady. Spor o vzdálené generace nevymazává škody lidem, jejichž existence na dané volbě nezávisí.
Ilustrace jsou myšlenkové metafory vytvořené v Higgsfieldu pomocí GPT Image 2, nikoli dokumentární snímky.