Slib není předpověď. Proč na něm záleží?

„Odvezu tě ráno na nádraží,“ řeknu kamarádce. Podle toho nechá auto doma. Ráno mi zavolá soused: musí do nemocnice a nemá odvoz. Najednou už nejde jen o to, zda se moje ranní předpověď splní.

Je to vymyšlená situace. Ale rozdíl mezi větami je skutečný. „Asi zítra pojedu kolem“ popisuje můj plán. „Odvezu tě“ může být slib. Druhý člověk podle něj smí začít plánovat — a ptát se mě, proč jsem nedorazil. I když nevím, co přinese noc.

Komu co dlužím

Slibem nedávám jen odhad budoucího chování. Nabízím druhému určitý nárok vůči sobě. Když bez vysvětlení změním plán, nejde pouze o nepřesnou informaci. Zpravidla musím vysvětlit, proč jsem nesplnil něco, k čemu jsem se vůči němu zavázal.

Filozofové se přou, odkud se tato povinnost bere. Jedni zdůrazňují pravidlo, které nám umožňuje závazek vytvořit. Jiní důvěru, ujištění či právo adresáta něco po nás žádat. Shoda není ani v tom, zda stačí samotná slova, nebo záleží také na tom, co druhý přijal a mohl rozumně očekávat.^[1]

Říci „zítra bude pršet“ a podat někomu deštník není totéž. Přesto ani obyčejné ujištění není zdarma. Když se na mě někdo rozumně spolehne, mohu mu ublížit, i když jsem slovo „slibuji“ nepoužil. To je silná námitka proti představě, že morální práci odvede kouzelné zaklínadlo.^[1]

Co umí ukázat hra

Ve výzkumu Charnesse a Dufwenberga si lidé v ekonomické hře posílali vzkazy. Když mohl jeden hráč druhému napsat, co udělá, častěji zvolil spolupracující postup. Autoři to dávají do souvislosti s neochotou zklamat očekávání příjemce. Jenže obsah vzkazů si hráči volili sami. Pokus proto sám neprokazuje, že právě vyslovený slib způsobil změnu.^[2]

Jak oddělit věrnost vlastnímu slovu od obavy zklamat druhého? Andreas Vanberg některé hráče po výměně vzkazů přesadil k jinému příjemci. Ten už mohl očekávat totéž, jen slib slyšel od někoho jiného. Ve Vanbergově uspořádání lidé, kteří slíbili a zůstali u původního adresáta, spolupracovali častěji než po takové výměně. To je důvod brát vážně vztah k člověku, kterému jsem to řekl — nikoli důkaz, že očekávání nehrají roli.^[3]

Další tým zkusil příbuzné přepárování s jinou podobou vzkazů. Tentokrát se spolupráce u vlastního adresáta a u příjemce cizího slibu významně nelišila. Rozdíly mezi pokusy mohou mít více příčin. Jeden pěkný experiment tedy neurčil, proč lidé plní sliby ve všech situacích.^[4]

A hlavně: hráč u počítače není kamarádka na nádraží. Hra sleduje rozhodnutí v určitých podmínkách. Nevyřeší za nás, co komu dlužíme.

Stačí požádat bez velkých slov?

Ve dvou terénních studiích v univerzitní jídelně výzkumníci sledovali, zda lidé dodrží dohodnuté jednání. V jedné variantě měli vrátit část peněz; mezi těmi, kdo si vybrali vyšší částku, jich při slibu vrátilo požadovaný díl více než bez něj. Ve druhé měli poslat pohled. Výslovné slovo „slibuji“ zde nepřineslo jasný rozdíl proti žádosti, s níž souhlasili.^[5]

To není rozpor, který spraví hlasitější definice. Studii s penězi ovlivňuje i to, kdo si vyšší částku vůbec vybral. A ani jeden pokus neumí čistě oddělit úctu k vlastnímu slovu od toho, co podle účastníků čekal výzkumník.^[5]

Proti přehnané úctě k formuli tedy stojí dobrá námitka: možná nás zavazuje už srozumitelné ujištění, podle kterého druhý jedná. Na druhé straně mohou být i sliby, u nichž už žádné budoucí spoléhání nečekáme — například slib člověku před smrtí. Právě takové případy působí potíže vysvětlení založenému pouze na očekávání.^[1]

Kdy můžeme změnit plán

Slib není povolenka zanedbat vše ostatní. Když nastane vážná nouze, může být správné dát přednost naléhavější povinnosti. To ale ještě neznamená, že původní slib zmizel jako špatná předpověď počasí. Kamarádce zavolám včas, hledám jiný odvoz a nesu následky, které moje změna způsobila. To je náš morální úsudek o modelovém případu, nikoli závěr laboratorního testu.

Může mě také ze slibu uvolnit ten, komu jsem ho dal. Jeho souhlas však nemůžu vyrobit tím, že mu bez varování oznámím hotovou věc. A není jisté, že všechna vysvětlení slibů dokážou tuto možnost uvolnění zdůvodnit stejným způsobem.^[1]

Rozdíl mezi slibem a předpovědí tedy není v neomylnosti. Je v tom, že dávám druhému důvod se na mě spolehnout a zvláštní postavení, když se věci zadrhnou. Kolik z toho plyne ze slov, kolik z důvěry a kolik z přijatého vztahu, zůstává sporné.

Co by změnilo náš názor

Úlohu výslovného slibu bychom hodnotili jinak, kdyby dobře navržené srovnatelné pokusy při stejných očekáváních opakovaně omezily případný rozdíl mezi adresným slibem a pouhým sdělením plánu na zanedbatelnou velikost. A naopak: rozdíl, který obstojí i po výměně adresáta a kontrole očekávání, by posílil vysvětlení závazkem k tomu konkrétnímu člověku. Je třeba testovat různé skupiny i sliby, na nichž opravdu záleží.^[3][4][5]

Ani takový výsledek sám nerozhodne, co je správné. Náš filozofický výklad by oslabila přesvědčivá odpověď, že všechno podstatné vysvětluje újma z klamného ujištění a zvláštní právo adresáta už nic navíc neobjasní.^[1]

Vraťme se k nádraží. Meteorologovi nevytýkáme bouřku, kterou nepředpověděl správně. Člověku, který slíbil odvoz, můžeme vytknout, že nezavolal. A on se nemůže hájit jen tím, že budoucnost je složitá.

---

Meze rešerše: výběrová filozofická esej nad odborným přehledem a několika behaviorálními studiemi, nikoli systematický přehled či měření slibů v běžném životě. Úvodní scéna je modelová. Laboratorní volba a jednání studentů v jídelně nerozhodují o jediné správné morální teorii. Ilustrace jsou metafory vytvořené v Higgsfieldu pomocí GPT Image 2, nikoli dokumentární záznamy.

Zdroje

1. Promises, Stanford Encyclopedia of PhilosophyZpět k citaci 1 Zpět k citaci 2 Zpět k citaci 3 Zpět k citaci 4 Zpět k citaci 5
2. Charness a Dufwenberg: Promises and Partnership (2006)Zpět k citaci 1
3. Vanberg: Why Do People Keep Their Promises? (2008)Zpět k citaci 1 Zpět k citaci 2
4. Di Bartolomeo, Dufwenberg a Papa: Promises and partner-switch (2023)Zpět k citaci 1 Zpět k citaci 2
5. Kanngiesser, Serko a Woike: Promises on the go (2023)Zpět k citaci 1 Zpět k citaci 2 Zpět k citaci 3