Nemám co skrývat. Proč soukromí není jen pro viníky.

Představme si ordinaci. Lékařka se ptá, jak spíte. Vy mizerně, takže jí to řeknete. Když navrhne konzultaci se specialistou, přikývnete.

Pak do místnosti vstoupí cizí člověk s kufříkem. Prý by si vaši kartu také rád přečetl. Prodává matrace.

Potíže se spánkem se mezitím nestaly zločinem. Vy jste se nezačali stydět. Změnilo se jen to, kdo chce informaci a proč. A najednou na tom záleží.

Scéna je vymyšlená. Ukazuje ale slabinu věty „nemám co skrývat“. Soukromí není jen otázka, co tajíme. Je také otázka, co smějí druzí dělat s tím, co vědí.

Pacient mluví s lékařkou o spánku. Za dveřmi čeká obchodník se vzorkem matrace a zajímá se o jejich rozhovor. — Potíže stejné. Posluchač navíc.

Stejný údaj, jiný posluchač

Filozofka Helen Nissenbaumová nabízí podobný příklad. Sdílení zdravotní informace se specialistou kvůli péči není totéž jako její prodej marketingové firmě. Obsah může zůstat stejný. Vztah a pravidla se změnily.^[5]

Její přístup se jmenuje kontextuální integrita. Název zní jako závada, kterou musí odstranit správce sítě. Otázky pod ním jsou naštěstí prosté: kdo o kom co sděluje, komu a za jakých podmínek?^[5]

Nejde tedy o požadavek, aby se informace nikdy nikam nedostala. Jde o přiměřené sdílení v určité situaci.^[5] Lékař, kamarád a obchodník nemusí dostat stejnou odpověď. Ne proto, že jednomu nutně lžeme. Mají v našem životě jinou roli.

Podobně si představme adresu na zásilce. Dali jsme ji kurýrovi, aby našel dveře. Z toho ještě neplyne, že ji chceme vytisknout na leták. To není dodatečně objevené tajemství. Je to rozdíl mezi doručením balíku a zveřejněním adresy.

Chybná složka nepotřebuje vaše tajemství

Právník Daniel Solove upozorňuje, že argument „nemám co skrývat“ zužuje soukromí na utajování. Přehlíží jiné problémy: jak se údaje zpracují, k čemu se později použijí a jakou moc tím někdo získá.^[4]

Zkusme další vymyšlenou situaci. Žádáte o pronájem bytu. Někdo vás zamění se jmenovcem, který neplatil nájem. Dostanete zamítavou odpověď. Důvod vám nesdělí a do podkladů vás nepustí.

Žádný váš trapný večírek nevyšel najevo. Nikdo nezveřejnil milostný dopis. Přesto máte problém. A čím poctivěji jste dosud platili, tím méně vám věta „nemám co skrývat“ pomůže.

Solove popisuje právě vyloučení člověka z možnosti zjistit, jak se jeho údaje používají, a opravovat chyby. Není to jen problém citlivosti informace. Je to také nerovnováha moci mezi tím, kdo rozhoduje, a tím, o kom se rozhoduje.^[4]

Ne každý by všechny tyto potíže zařadil pod soukromí; i Solove ten spor připouští.^[4] Pro postiženého je však důležitější možnost nápravy než název přihrádky.

Někdo může znát váš život chybně, ale úředně. Vy ho znáte správně, jenže bez přístupového hesla.

Člověk pod vysokým úředním pultem ukazuje svou složku. Úřednice nahoře zkoumá jinou, odlišenou barvou a tvarem. — Vaše verze života. Bohužel na špatné straně pultu.

Co jste jednou řekli, není souhlas se vším

Vedle chyby stojí jiný problém. Údaj může být úplně správný, a přesto použitý k něčemu, s čím jste nepočítali. Solove rozlišuje použití informací k jinému, nesouvisejícímu účelu bez souhlasu dotčeného člověka.^[4]

Vraťme se k ordinaci. Nemusíme popírat, že jsme špatně spali. Můžeme jen odmítnout, aby se z rozhovoru o zdraví stal seznam obchodních příležitostí.

Tohle není výklad dnešního českého práva. Je to morální otázka. Co někomu dovoluje skutečnost, že se k informaci dostal?

Naše odpověď zní: méně než všechno. Samotné držení údaje není dostatečný důvod pro každé jeho další použití. A samotná pravdivost údaje ještě nerozhoduje, komu ho máme poslat.

Soukromí ovšem není neprůstřelná výmluva

Nejsilnější námitka není, že slušný člověk snese zvědavost. Některé informace potřebujeme, abychom zastavili škodu. Co když se někdo soukromím brání vyšetření podvodu? Co když za zavřenými dveřmi ubližuje druhému?

Feministická kritika soukromé sféry upozorňuje právě na to, že ochrana domácnosti může sloužit jako krytí útlaku a násilí. Přehled ve Stanfordské encyklopedii filozofie uvádí i opačné varování: řešením není soukromí úplně zrušit a otevřít intimní život neomezené kontrole.^[3]

Zavedené zvyklosti proto nestačí. Filozofka Elizabeth O’Neill připomíná, že některá pravidla chrání zájmy mocných skupin, nikoli všech. Je třeba zkoumat i oprávněnost samotné normy.^[6]

„Takhle se to u nás vždycky dělalo“ může vysvětlit, proč pravidlo přežilo. Ještě nevysvětluje, proč by mělo přežít další den.

Ne všechno utajit. Ne všechno odevzdat

Rozumný spor tedy není mezi lidmi s tajemstvím a lidmi bez něj. Je o konkrétním použití údajů a konkrétních zárukách. Solove rozlišuje dvě odlišná tvrzení: žádný problém neexistuje; problém existuje, ale přínos daného postupu ho může převážit.^[4]

Druhé tvrzení stojí za debatu. První ji předčasně ukončuje.

Navrhujeme začít čtyřmi otázkami. Není to právní návod ani vyzkoušený recept pro každou instituci:

K čemu údaje opravdu potřebujeme? Nestačí, že by se jednou mohly hodit.
Kdo se k nim dostane a proč? Přístup k jedné službě není pozvánka do celého života.
Lze účelu dosáhnout s menším zásahem? Užitečná informace nemusí znamenat užitečnou kopii všeho.
Jak napravíme chybu nebo zneužití? Člověk potřebuje víc než formulář, který mu poděkuje za pochopení.

Dveře mají smysl i tehdy, když za nimi není lup. Nemusíme je zazdít. Nemusíme je ani vysadit z pantů, abychom dokázali svou nevinu.

Zazděný vchod, dveře otevřené pro převzetí zásilky a vchod bez dveří ukazují tři různé způsoby přístupu. — Doručit balík nevyžaduje zrušit dveře.

Co by změnilo náš názor

U konkrétního sběru údajů by naše výhrady oslabil doložený přínos, který nelze srovnatelně zajistit šetrnější cestou. Záleželo by také na omezeném přístupu, nezávislé kontrole a skutečně fungující opravě chyb. To jsou podmínky našeho hodnocení, ne zjištění, že je nějaký dnešní systém splňuje.

Naopak bychom opustili obranu určitého soukromého zvyku, pokud by chránil násilí nebo bránil potřebné pomoci. Soukromí není omluva pro všechno, co se děje potichu.

„Nemám co skrývat“ může být upřímná osobní věta. Jako pravidlo pro zacházení s lidmi je ale krátká až moc. Chybí jí druhá otázka: a co se mnou můžete udělat, když už to víte?

Meze rešerše: výběrová filozofická esej, nikoli měření četnosti škod nebo výklad platného práva. Vychází z argumentačních textů a odborného přehledu, ne z experimentů. Scény z ordinace, doručování a pronájmu jsou vymyšlené. Návrhy pravidel jsou naše stanovisko, nikoli prokázaný univerzální postup.

Ilustrace jsou metafory vytvořené v Higgsfieldu pomocí GPT Image 2, nikoli dokumentární snímky.