Ptáci se učí zpívat. Co se dědí mimo geny?

Mladý samec zebřičky sedí vedle staršího. Ten spustí píseň, mladý poslouchá a později to zkouší po svém. Neznáme myšlenky ani jednoho z nich. Scéna je modelová. Ale otázka je skutečná: odkud se bere píseň, kterou jednou bude zpívat další generace?

Na výběr nejsou jen dvě odpovědi: geny, nebo napodobování. Tělo umí tvořit zvuky, mozek se učí a okolí nabízí příklady. U zebřiček se píseň samců vyvíjí z tohoto setkání. Když v něm chybí slyšený vzor, nevznikne prostě ticho. Vznikne jiná píseň.^[1]

Geny nejsou gramofon. Učitel není kopírka

V pokusu Fehéra a kolegů zpívali samci zebřiček vychovaní bez zpěvu dospělého samce jinak než ptáci z běžných chovných kolonií. Některé zvuky byly dlouhé, rytmus méně uspořádaný. Mladí samci, kteří pak slyšeli právě tyto izolovaně odchované učitele, jejich zpěv přebírali. Ne však jako soubor dokonale zkopírovaných nahrávek: mnoho žáků mělo v měřených znacích píseň blíž běžnému zpěvu než jejich učitel.^[1]

To je zajímavá dvojí stopa. Na učiteli záleží. Zároveň žák při učení něco mění. Ze studie ale neplyne, že by geny obsahovaly notový zápis hotové melodie. Ani že pták vymyslel lepší skladbu, protože chtěl vylepšit rodinný repertoár.

Jiný pokus srovnal dvanáct dvojic bratrů. Jeden z každé dvojice mohl po stisknutí spínače poslouchat přehrávky svého nedávného zpěvu. Druhý takové přehrávky neměl. První skupina si dříve vytvářela ustálené druhy zvuků. Její konečný zpěv však nebyl ve všech vlastnostech stejný jako zpěv ptáků, kteří slyšeli běžného dospělého učitele.^[2] I vlastní hlas tedy může pomáhat při učení. Sám o sobě ale nevysvětlí, jak se konkrétní píseň přenese mezi ptáky.

Žák se stane učitelem

Fehérův tým nechal některé žáky po dospění učit další mladé samce. A ti zase další. V několika takových řetězcích se určité měřené vlastnosti během několika generací přibližovaly běžnému zpěvu zebřiček.^[1]

Není to příběh, v němž se píseň každým rokem bezchybně „opravuje“. Při přímém srovnání první a pozdějších generací vyšel průkazný posun jen u jedné z měřených časových vlastností zvuku. U dalších znaků šlo spíše o naznačený směr. Kolonijní pokus navíc začal jediným izolovaným samcem; vývoj písně v kolonii autoři posoudili jen kvalitativně.^[1]

Pozdější pokus začal s ptáky, kteří slyšeli buď izolovaného samce, nebo samce jiného druhu. Také v jejich liniích se mnoho znaků posouvalo směrem k obvyklému zpěvu zebřiček. Nešlo však o přesné opakování stejného experimentu a pozdní generace měly malé vzorky.^[3] Podobný směr, různé pokusy. Žádná univerzální ptačí šablona.

Ještě jeden způsob, jak poznat, zda žák jen „zdědil píseň po tátovi“: dát mu náhradní rodiče. Ve velké chovné kolonii výzkumníci zaznamenali 160 dvojic učitel–žák, včetně třiceti mláďat s náhradními rodiči. Tito žáci napodobovali slyšené pěstouny podobně jako jiní žáci své biologické otce.^[4] To pomáhá oddělit přenos zpěvu od genetického otcovství. Neodděluje to geny od všech schopností zpěv slyšet, tvořit a učit se.

Studie také ukázala, jak snadno záleží na pravítku. Původní míra pestrosti celých slabik vztah učitele a žáka nevystihla. Souvislost se objevila až při analýze kratších zvukových úseků, a i tehdy vysvětlovala jen část rozdílů.^[4] Ptačí píseň nemá jedno jediné číslo, kterým by se dala oznámkovat.

Co se může stát venku

Na kanadském Kent Island vědci sledovali zpěv strnadců savanových po desetiletí. Jednu podobu části písně postupně nahradily řady krátkých cvaknutí. Do roku 2010 starší podoba v jejich záznamech vymizela. U mladých samců se pak počet cvaknutí zvyšoval.^[5]

Autoři porovnali několik modelů šíření. Jejich data lépe odpovídala tomu, že při učení dostávala určitá varianta přednost, než že se prosadila pouhým náhodným kolísáním či jen oblibou vzácné nebo běžné varianty. Přehrávky delších řad vyvolaly delší reakce samců. Zkoušeli i reakce samic, ale odpovědělo jich jen jedenáct; ty se k reproduktoru častěji poprvé přiblížily při nejdelší řadě.^[5] To je důležitá stopa, nikoli záznam ptačího hlasování ani důkaz vyššího počtu mláďat díky této písni. První vznik nové varianty nikdo přímo neviděl.^[5]

Je to kultura? Ano, ale ne lidská řeč

Nejsilnější námitka zní: změna zpěvu přece může plynout z vrozených sklonů, z toho, jak pták ovládá hlas, a z toho, jaké zvuky v okolí vůbec slyší. Proč tomu říkat kultura?

Protože slovem kultura zde myslíme úzce vymezenou věc: varianty chování, které se jeden jedinec učí od druhého a které mohou předávat dalším. Neznamená to chování nezávislé na biologii. Laboratorní řetězce ukazují kopírování se změnami; pěstouni pomáhají oddělit slyšeného učitele od genetického otce; terénní záznamy zachycují vývoj varianty v populaci.^[1][4][5]

Ani tento soubor důkazů však neprokazuje, že mají zebřičky slova, věty a příběhy o včerejším večeru. Odborné srovnání ptačího zpěvu s lidským jazykem výslovně upozorňuje na velké rozdíly v jejich stavbě a významu.^[6] Ptačí zpěv nám může pomoci zkoumat učení zvuku. Původ lidské gramatiky z něj nevyčteme.

Co by změnilo náš názor

Silnější přesvědčení o společenském předávání by nám daly další chovy, v nichž se cíleně mění dostupný učitel, ale pečlivě se drží podobné ostatní podmínky. A terénní sledování, které rozliší, koho mladý pták skutečně slyšel, kdy si píseň osvojil a zda ji předal dál.

Naopak bychom oslabili tvrzení o výběru určité písňové varianty, kdyby stejně dobře vysvětlil dlouhodobé záznamy jiný model zahrnující opomíjené přesuny ptáků či prostředí. Nechceme po kultuře, aby vymazala biologii. Chceme vědět, která část písně se přenesla poslechem — a co se cestou změnilo.

---

Meze rešerše: výběr několika laboratorních a terénních studií, ne soupis všech druhů pěvců ani úplný přehled literatury. Úvodní mládě je modelová scéna. „Kultura“ zde označuje sociálně naučený a přenášený zvuk, nikoli lidský jazyk. Ilustrace jsou názorné metafory vytvořené v Higgsfieldu, nikoli fotografie pokusů nebo důkaz samy o sobě.

Zdroje

1. Fehér a kol.: De novo establishment of wild-type song culture in the zebra finch (2009)Zpět k citaci 1 Zpět k citaci 2 Zpět k citaci 3 Zpět k citaci 4 Zpět k citaci 5
2. Fehér a kol.: Statistical learning in songbirds: from self-tutoring to song culture (2017)Zpět k citaci 1
3. Diez a MacDougall-Shackleton: Zebra finches go wild! Experimental cultural evolution of birdsong (2020)Zpět k citaci 1
4. Tchernichovski a kol.: Balanced imitation sustains song culture in zebra finches (2021)Zpět k citaci 1 Zpět k citaci 2 Zpět k citaci 3
5. Williams a kol.: Cumulative cultural evolution and mechanisms for cultural selection in wild bird songs (2022)Zpět k citaci 1 Zpět k citaci 2 Zpět k citaci 3 Zpět k citaci 4
6. Berwick a kol.: A Bird’s Eye View of Human Language Evolution (2012)Zpět k citaci 1