Když nám román otevře oči. Co v nich opravdu uvidíme?

Kolegyně vám neodpověděla na zprávu. Včera jste dočetli román o člověku, který mlčením trestal své blízké. A najednou víte, co kolegyně dělá. Skoro slyšíte hudbu z filmové adaptace.

Tahle scéna je vymyšlená. Kolegyně třeba jen ztratila telefon. Román vám mohl dát dobrou otázku: Dá se mlčením někomu ubližovat? Nedal vám však přístup do její hlavy. Mezi otázkou a diagnózou je místo na celý další příběh.

Vymyšlené není totéž co nepravdivé

V příběhu může pršet v Praze a někdo se může bát samoty. Obojí může platit i mimo knihu. Jen z toho, že postava pláče, ještě neplyne, že se takto zachová člověk sedící proti nám.

Stanfordská encyklopedie filozofie upozorňuje na jednoduchý rozdíl. Kdyby z každé knihy, která obsahuje chybu, byla fikce, stala by se jí i chybná učebnice fyziky.^[1] U románu nejde o to, zda je každá věta fakticky správná. Čteme vymyšlený svět, v němž nám autor dovoluje sledovat životy, které se nemusely stát.

Co si z něj můžeme odnést? Nejméně tři různé věci. Údaj o světě, který lze ověřit jinde. Možnost, která nás předtím nenapadla. A jiný úhel pohledu, díky němuž si položíme lepší otázku. Jen první z nich se uchází o odpověď na otázku, co se skutečně stalo. Pravdivý ale není jen proto, že se objevil v románu.

Příběh není cvičný rozhovor

V roce 2013 přišli psychologové David Kidd a Emanuele Castano s nápadným výsledkem: po krátké četbě literární fikce si účastníci vedli lépe v testu rozpoznávání duševních stavů z fotografií očí. Šlo o výkon v testu krátce po četbě, ne o důkaz, že se z čtenářů stali pozornější přátelé.^[3]

Pokus o zopakování s 792 dospělými nenašel výhodu literární fikce proti kontrolním skupinám. Našel však souvislost mezi výsledkem testu a celoživotní četbou měřenou rozpoznáváním jmen autorů. Tato souvislost sama neříká, zda čtení člověka změnilo, nebo zda určití lidé čtou více.^[4] K článku později vyšla oprava testu rozpoznávání autorů v jedné skupině; podle autorů nezměnila hlavní analýzy.^[7]

Tím spor neskončil. Metaanalýza experimentů z roku 2024 našla v průměru malý kladný účinek četby fikce na výsledky měřených úloh. Výsledky se ale výrazně lišily mezi studiemi a různé srovnávací skupiny dávaly různé odhady. Autoři zároveň upozorňují, že krátká ukázka a test hned po ní nejsou totéž co roky čtení a rozhovor u kuchyňského stolu.^[5] Průměr není kouzelná vlastnost každé knihy.

Jiný pokus přidělil 210 dospělým čtyři týdny četby beletrie, věcné literatury nebo žádné rekreační četby. Beletrie nepřekonala obě kontrolní skupiny v souhrnných ukazatelích porozumění druhým, empatie ani sociálního fungování.^[6] To nevylučuje menší účinky, delší učení ani hodnotu konkrétní knihy. Znamená to, že rychlý slib „čti romány a budeš rozumět lidem“ nemá tak pevnou oporu, jak by si přál jeho reklamní slogan.

Námitka: dobrá kniha pracuje pomalu

Proti takovému testování existuje silná výhrada. Filozofka Elisabeth Schellekens Dammann tvrdí, že poznávání z literatury nemusí vypadat jako hotová poučka po jednom přečtení. Knihy se vrství s naší zkušeností. Po čase si díky nim třeba všimneme něčeho, co jsme dříve přehlíželi.^[2]

To je lepší námitka než prohlásit, že literatura stojí nad každou kontrolou. Čtyřtýdenní pokus ani fotografie očí nemohou vyčerpat pomalé proměny čtenáře. Greg Currie, který možnost takového poznávání neodmítá předem, ovšem chce vědět, jak poznáme skutečný vhled od příjemného pocitu vhledu. Připomíná také rozdíl mezi tím, co nám dala sama kniha, a tím, na co jsme náhodou přišli během čtení.^[2]

Není nutné umět každý dobrý postřeh hned vyslovit jednou větou. Ale pokud čtení opravdu zlepšilo naše porozumění druhým, měli bychom aspoň někdy poznat, kdy nás náš výklad vede špatně. Jinak může každé přesvědčivé vyprávění dostat diplom za moudrost. Včetně těch, která lidi líčí jako karikatury.

Vraťme se ke kolegyni

Román nám může pomoci představit si, že ticho někdy bolí. To je možnost, nikoli zpráva o motivech kolegyně. Zkusme se jí zeptat, co se stalo, a poslouchejme odpověď. Pokud jí nevěříme, chtějme k tomu důvod nezávislý na ději knihy.

Příběh tak nemusí být ani učebnice lidí, ani pouhá zábava. Může být zkouškou nápadů v bezpečí představivosti. Skutečný člověk ovšem není její poslední kapitola. Může nám naši krásnou teorii pokazit. A dobře že tak.

Co by změnilo náš názor

O účinku na sociální dovednosti by nás přesvědčily předem plánované delší studie s poctivým srovnáním proti věcné četbě. Nestačil by jeden test očí. Chtěli bychom vidět různé úlohy i chování mimo laboratoř a zjistit, zda se výsledek přenáší k jiným lidem. Výsledek v opačném směru by naši důvěru v obecný přínos oslabil.

U jednotlivého čtenáře bychom chtěli oddělit, co mu kniha pomohla zvážit, od toho, co o druhých ví. Přesný životní vhled nemusí jít snadno změřit. To ale není povolenka přestat hledat případy, kdy se mýlíme. A pokud se z příběhů učíme také falešné představy, potřebujeme o nich vědět stejně naléhavě jako o těch dobrých.

Kniha nám může otevřít dveře. Jen si po příchodu do světa nezapomeňme ověřit, do kterého pokoje vedou.

---

Meze rešerše: jde o výběrovou filozoficko-vědeckou esej, ne systematický přehled. Úvodní kolegyně je modelová postava. Psychologické studie měří vybrané výsledky četby, nikoli veškerou estetickou, osobní či morální hodnotu literatury. Ilustrace jsou obrazové metafory vytvořené pomocí Higgsfieldu, nikoli záznam pozorování.

Zdroje

1. Stanford Encyclopedia of Philosophy: FictionZpět k citaci 1
2. Schellekens Dammann a Currie: Imagining and Knowing — Commentary and Response (2020)Zpět k citaci 1 Zpět k citaci 2
3. Kidd a Castano: Reading Literary Fiction Improves Theory of Mind (2013)Zpět k citaci 1
4. Panero a kol.: Attempt at Replication (2016)Zpět k citaci 1
5. Wimmer a kol.: Cognitive Effects and Correlates of Reading Fiction (2024)Zpět k citaci 1
6. Dodell-Feder a kol.: The Impact of Fiction Reading on Social Outcomes (2025)Zpět k citaci 1
7. Correction to Panero et al. (2016)Zpět k citaci 1