Proč se smějeme spolu i bez vtipu? Smích, vztahy a kontext

V kuchyni spadne tác. Nikomu se nic nestane, jen se na chvíli rozhostí trapné ticho. „No, tak to jsme zvládli,“ pronese někdo. Ostatní se rozesmějí. Žádná pointa nepřišla.

Tahle scéna je vymyšlená. Přesto připomíná obyčejnou otázku: smějeme se proto, že nám něco připadá vtipné, nebo také proto, že jsme spolu?

Vtip není vstupenka

Představme si, že si dva lidé povídají. Jeden řekne „Tak zítra zase.“ Druhý se zasměje. Ne proto, že slova obstojí na jevišti. Záleží na tom, co spolu právě prožili, jak věta zazněla a komu patří.

Přehled výzkumu konverzačního smíchu připomíná, že mnoho smíchu doprovází běžné výroky a poznámky, nikoli vtipy. Směje se často i ten, kdo zrovna mluví.^[1] Smích tedy nelze měřit jen počtem dobrých point. Z některých rozhovorů by byla špatná komedie, ale dobré odpoledne.

Není to ale důkaz, že humor chybí. Jediná obyčejná věta může být v dané chvíli výborně načasovaná. V kuchyni může pobavit i tác, který si právě usmyslel, že talíře naučí létat.

Čtyři lidé se v kuchyni smějí a usmívají, na podlaze před nimi leží tác, hrnky a talíře. — Pointa nepřišla. Úleva si vystačila sama.

Nakažlivost není povel k hlasitému smíchu

Zasměje se jeden člověk. Další se usměje, i když přeslechl, co se stalo. Tomu můžeme říkat odezva na cizí smích. Nemusí však znamenat, že druhý prožil stejnou radost nebo rozuměl stejné věci.

V jednom pokusu seděli lidé sami a sledovali či poslouchali krátké záznamy smíchu. Badatelé mezi nakažlivé reakce počítali úsměv i hlasitý smích. Nahlas se zasmáli jen dva z jednadvaceti účastníků.^[2] Kdybychom řekli, že se v laboratoři „rozesmála celá místnost“, udělali bychom z úsměvu megafon.

Pokus ukazuje, že odezvu lze zachytit i bez přítomné party. Neříká nám, jak často se lidé rozesmějí v hospodě, ani zda se usmívají z pobavení, zdvořilosti nebo obojího. To bychom museli zjistit jinak.

Člověk sedící o samotě u rádia se při zvuku smíchu jen lehce usměje. — Nakažlivost nemusí znít nahlas.

Ze smíchu čteme vztah. S chybami

Zvuk společného smíchu může posluchači něco napovědět. V jednom výzkumu dostali lidé z různých společností krátké nahrávky dvojic: buď přátel, nebo lidí, kteří se právě seznámili. Měli rozhodnout, kdo je kdo. V nucené volbě odpověděli správně v 61 procentech případů.^[3]

To je víc než hádání naslepo. Není to rentgen přátelství. Nahrávky pocházely od amerických studentů, zatímco posluchači byli z mnoha společností. Široký výběr uší tedy ještě není široký výběr hlasů. A úryvek neprozradí, co si o sobě dvojice bude myslet za týden.^[3]

Autoři navíc zkoumali, jakou část úsudku nesou zvuky jednotlivých smíchů. Není fér vyprávět výsledek jako důkaz, že posluchači slyšeli jakýsi dokonalý soulad dvou duší.^[3] Smích nám nabízí stopu. Ne zápis z jejich soukromého života.

Na scéně záleží

Stejný zvuk může znamenat různou věc podle toho, co se kolem děje. Když se někdo směje legračnímu nedorozumění, možná se přidáme. Když se směje cizímu neštěstí, můžeme naopak ztichnout.

V předregistrovaném pokusu lidé sledovali zábavné, škodolibé a mírně odpudivé situace a reakce dalších osob. Smích druhých jim v těchto situacích nepřipadal stejně vhodný a hodnotili i různou blízkost k lidem na videu.^[4] Experiment se odehrával u videa bez zvuku. Měření obličeje navíc nerozlišilo úsměv od smíchu. Nemůžeme ho vydávat za záznam toho, jak se v živé skupině šíří hlasitý smích.^[4]

Jiný tým ve videích rozhovoru vyměnil jeden smích za jiný smích téže osoby. Při výměně za smích podobné intenzity zůstalo průměrné hodnocení opravdovosti rozhovoru podobné. Nešlo o měření toho, co dotyční uvnitř cítili.^[6] A rozdíl zjištěný u jedné výměny intenzity v prvním pokusu se ve druhém neopakoval.^[6]

To je důležitá brzda. Kdo slyší smích, může mít rozumný dojem. Nemá přístup do cizí hlavy. Smích může být radostný, nervózní, laskavý i krutý; rozhoduje také situace a člověk, který se směje. Žádný z těchto pokusů nám nedává univerzální překladač.

Pozorovatel mezi lidmi sbírajícími papíry a smějící se skupinou; stranou stojí nejistě působící postava. — Podobný smích. Jiná situace.

Smích jako nabídka, ne potvrzení

Vraťme se do kuchyně. Někdo se zasměje a ostatní se přidají. Možná je pobavila věta. Možná se ulevilo po leknutí. Možná chtějí ukázat, že se nic zlého nestalo. Může platit několik věcí najednou.

Označit smích za součást rozhovoru je užitečný výklad, ne diagnóza každého záchvatu smíchu. Silná námitka zní prostě: i bez nachystaného vtipu může člověka něco upřímně pobavit. Výzkum vztahů a kontextu nám tuto možnost nebere. Jen nám brání vydávat jediný slyšitelný projev za přesné měření pobavení, souhlasu i přátelství současně.

Co by změnilo náš názor

Představme si dlouhodobá pozorování přirozených rozhovorů. Pokud by ukázala, že smích téměř vždy sleduje vtipné výroky a jen zřídka mění průběh hovoru, museli bychom jeho společenskou roli popsat skromněji. Nestačila by jedna další laboratorní úloha se záznamem.

Pomohlo by také ptát se účastníků brzy po situaci, co sami cítili, a srovnat to s nahrávkou i odhadem nezúčastněných posluchačů. U nahrávek různých jazyků, věků a vztahů bychom mohli ověřit, zda pozorovatelé rozlišují blízkost i bez nucené volby mezi dvěma možnostmi.

Zatím víme něco menšího a zajímavějšího: smích není automatická známka vtipnosti. Kdo se směje s námi, nám možná něco sděluje. Co přesně, na to se pořád vyplatí zeptat.

Meze rešerše: výběrová esej nad přehledem a několika pokusy, nikoli měření všech rozhovorů. Úvodní kuchyně i další krátké scény jsou modelové. Výsledky z jednotlivců v laboratoři a ze studentských nahrávek nepřenášíme bez výhrad na všechny skupiny. Ilustrace jsou názorné metafory vytvořené v Higgsfieldu, nikoli dokumentární snímky či důkaz.

Kdo řekl vtip? Nikdo. Proč se tedy smějeme?