Proč se nudíme, když máme k dispozici celý svět?

Otevřete večer nabídku filmů. Jeden je moc dlouhý, druhý jste skoro viděli, třetí si necháte na dobu, kdy budete mít víc energie. Přepnete na krátká videa. Po chvíli už nehledáte nic konkrétního, jen něco jiného. Celý svět je na dosah. Večer přesto působí podezřele prázdně.

To je ilustrace, ne výsledek měření. Ukazuje ale slabinu jednoduché rovnice: více dostupné zábavy rovná se méně nudy. Mít z čeho vybírat není totéž jako být něčím zaujatý. A otázka nemusí znít jen „co tu ještě je?“, ale také „dokážu se do toho ponořit a záleží mi na tom?“

Nuda není počítadlo podnětů

Psycholožka Erin Westgate ve svém přehledu vysvětluje model MAC, který spojuje dvě složky nudy: pozornost a smysluplnost činnosti.^[5] Podle tohoto modelu se nudíme, když se nedaří zapojit pozornost do něčeho, co odpovídá našim právě důležitým cílům.^[5] Není to konečná definice lidské existence, ale konkrétní psychologická teorie.

Pozornost může selhávat na obou koncích obtížnosti: úkol je příliš jednoduchý, nebo naopak přesahuje dostupné duševní zdroje.^[5] Představte si nekonečné opisování čísel a vedle něj odbornou přednášku, které přestanete rozumět ve druhé větě. Jiné situace, podobné přání být někde jinde. Přidat další podnět proto není univerzální oprava.

Druhá složka je ještě méně podobná nabídce streamovací služby. „Smysl“ tu neznamená odhalení účelu vesmíru. Znamená vztah činnosti k cílům, na kterých člověku záleží.^[5] Z naší interpretace toho plyne: odpočinková komedie nemusí být méně smysluplná než naučný dokument. Záleží také na tom, co od večera chceme. Ne každá volná chvíle musí získat diplom.

Nejde jen o slovní hříčku. Westgate shrnuje pokusy, v nichž výzkumníci měnili smysluplnost stejného všedního úkolu pomocí příspěvků na charitu, a jiné, v nichž měnili jeho kognitivní náročnost; nedostatky v obou oblastech vedly k nudě.^[5] Jsou to doklady pro model, nikoli důkaz, že každá nuda má právě dvě snadno oddělitelné příčiny.

Únik, který může přidat další nudu

Katy Tam a Michael Inzlicht zkoumali digitální přepínání v sedmi experimentech; šest z nich bylo předregistrovaných.^[2] Zajímalo je nejen to, zda se lidé přepínáním snaží nudě uniknout, ale také opačný směr: co možnost přepínat udělá s jejich prožitkem.^[2]

Ve třetím experimentu prošlo 159 účastníků oběma podmínkami. Jednou sledovali desetiminutové video bez možnosti přeskakovat, podruhé mohli během deseti minut přecházet mezi sedmi kratšími videi; pořadí podmínek bylo vyvážené.^[2] V podmínce s přepínáním hlásili v průměru více nudy a méně zaujetí, spokojenosti i smysluplnosti.^[2] Podobný výsledek přinesl další pokus s přeskakováním uvnitř videa.^[2]

To je silnější doklad než pouhá souvislost mezi častým používáním telefonu a nudou: vědci měnili podmínky sledování.^[2] Přesto z něj nedělejme pravidlo „každé přeskočení škodí“. Experiment měnil dostupnost přepínání a nabídku obsahu, nikoli izolovaný pohyb prstu ve všech možných situacích.^[2]

Navíc výsledky ztratily část přesvědčivosti, když účastníci vybírali vlastní videa na YouTube: rozdíl v nudě byl malý a závisel na použité analýze; rozdíly v pozornosti, spokojenosti a smysluplnosti nebyly statisticky průkazné.^[2] Ani přenos na čtení článků a rozmanitější vzorky nevyšel jednoznačně.^[2] Máme důvod pochybovat o přepínání jako automatickém léku. Nemáme důkaz, že internet vždy vyrábí nudu.

A nemáme ani podklad pro diagnózu „vyčerpaného dopaminu“. Popsané pokusy sledovaly chování a subjektivní hodnocení, ne hladiny dopaminu.^[2] Biologii tím nepopíráme. Jen jí nepřipisujeme měření, které se neuskutečnilo.

Je problém v příliš velkém výběru?

Lákavý příběh říká, že množství možností nás nutně ochromí. Výzkum přetížení volbou je ale méně úhledný. Metaanalýza Benjamina Scheibehenneho a kolegů z roku 2010 našla napříč zahrnutými experimenty průměrný účinek větší nabídky prakticky nulový, ovšem s výraznými rozdíly mezi studiemi.^[3]

Pozdější metaanalýza Alexandera Cherneva a kolegů ukázala význam podmínek: složitosti nabídky, obtížnosti rozhodnutí, nejistoty vlastních preferencí a cíle rozhodování.^[6] Nejde o přímé měření nudy při scrollování; zkoumané důsledky zahrnovaly například spokojenost s volbou nebo její odkládání.^[6] Nemůžeme tedy spotřebitelský výzkum jednoduše přejmenovat na teorii internetu.

Naše interpretace je skromnější: počet možností sám o sobě nestačí jako vysvětlení. Je rozdíl hledat konkrétní návod a hledat neurčité „něco, co mě konečně chytne“. V druhém případě může každý nový náhled slibovat lepší večer, aniž bychom některému skutečně věnovali čas. To je hypotéza o každodenní zkušenosti, ne další výsledek citovaných metaanalýz.

Nemusíme vyhrát nad každou volnou minutou

Následující návrhy berme jako praktické pokusy, ne jako ověřenou léčbu nebo povinnost být stále produktivní:

• Pojmenovat, co chci. Pobavit se, něco pochopit, nebo si odpočinout? To jsou různá zadání.
• Dát jedné volbě omezenou šanci. Třeba kapitolu či několik minut bez průběžného hledání náhrady. Ne slib dočíst každou špatnou knihu.
• Rozlišit nezájem od přetížení. Možná nepotřebuji zajímavější obsah, ale méně náročnou činnost nebo odpočinek.
• Dovolit si změnit činnost, nejen položku. Zavolat příteli, něco uvařit, projít se. Ne proto, že obrazovka je nečistá, ale protože další video nemusí odpovídat tomu, co mi chybí.

Nuda v tomto pojetí není morální selhání ani automatická továrna na kreativitu. Westgate ji chápe jako signál, jehož důsledky záleží na naší reakci.^[5] Signál však není neomylný životní poradce. Nemusíme mu pokaždé poslechnout ani jej pokaždé umlčet.

Co by změnilo náš názor

Silnější doporučení omezovat přepínání bychom přijali, kdyby nezávislé předregistrované studie ukázaly trvalejší přínos v běžném používání, napříč věkem a různými druhy obsahu. Naopak opakované výsledky, podle nichž svobodné přepínání nudu spolehlivě snižuje, by naši opatrnost oslabily. Teorii pozornosti a smysluplnosti bychom přehodnotili, kdyby jejich oddělené experimentální změny soustavně nepředpovídaly nudu lépe než konkurenční vysvětlení.

Zatím bychom titulek nečetli jako obžalobu rozmazlené generace. Dostupnost celého světa neřeší sama o sobě otázku, co v něm právě chceme dělat. To už není laboratorní nález. Je to otázka, kterou za nás katalog nezodpoví.

---

Meze rešerše: výběrový přehled, nikoli systematická rešerše. Rozlišujeme krátkodobou nudu od dlouhodobých obtíží, subjektivně hodnocenou pozornost od testované schopnosti a laboratorní manipulaci od běžného používání. Model MAC představujeme prostřednictvím přehledu jeho spoluautorky; nejde o nezávislou replikaci. U metaanalýzy z roku 2015 jsme zohlednili corrigendum opravující zápis statistických údajů, které zde neuvádíme.^[8] Rešerše uzavřena 8. září 2026.

Zdroje

1. Fast-Forward to Boredom: How Switching Behavior on Digital Media Makes People More Bored
2. Scheibehenne, Greifeneder & Todd (2010): Can There Ever Be Too Many Options?
3. Why Boredom Is Interesting
4. Choice overload: A conceptual review and meta-analysis
5. Chernev, Böckenholt & Goodman: Corrigendum (2015 online / 2016)