Jak vzniká jazyk, když se lidé začnou domlouvat znaky?

Dvě děti u stolu chtějí vyprávět o kočce. Jedno naznačí, jak skočila ze židle. Druhé chce vědět, kdo ji vyděsil. Ruce jsou v pohybu. Chybí jim však společný způsob, jak se k té kočce vrátit, až se příběh zamotá.

Tohle je vymyšlená scéna. Nemá představovat konkrétní děti ani skutečné znaky. Otázka je, co se stane, když se lidé mohou vídat, vyprávět si a učit se od těch, kdo přišli dřív. Odpověď není „z ničeho vznikne hotová gramatika“. Z nuly se tu nezačínalo.

Co už měli v rukou

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se v Managui začaly ve školách setkávat neslyšící děti a mladí lidé. Výuka mířila na mluvenou španělštinu. Mezi sebou však používali znaky a gesta. Někteří už si přinesli vlastní domácí způsoby dorozumění. Právě v této komunitě se rozvíjel nikaragujský znakový jazyk.^[1][3]

„Domácí znaky“ nejsou jméno pro prázdné místo před jazykem. Výzkumnice Marie Coppola upozorňuje, že mají jazykové vlastnosti a pro lidi, kteří je užívají, jsou jejich jazykem. Komunitní znakový jazyk může nabídnout další sdílené prostředky. To však nedělá z dřívější komunikace pouhé mávání rukama.^[7]

A znakový jazyk není mluvená řeč převedená na pantomimu. Pro vyprávění a vztahy mezi postavami má vlastní způsoby, jak využít znaky, prostor, tvář i tělo. Když se způsob ujme mezi lidmi, může ho další skupina převzít a pozměnit.^[2]

Koule se kutálí. A také padá

Badatelé nechali tři skupiny nikaragujských znakujících vyprávět kreslený příběh. Každá skupina zahrnovala deset lidí, kteří se s rozvíjejícím se jazykem setkali v jiné době. Výzkumníky zajímal třeba pohyb: co se kutálí a kudy to míří. Srovnali je také s gesty deseti slyšících mluvčích španělštiny při vyprávění.^[1]

Představme si míč kutálející se z kopce. Pohyb i cesta se dějí současně. Jediné gesto může obojí ukázat najednou. V této studii to tak dělala doprovodná gesta slyšících. V pozdějších skupinách znakujících badatelé častěji zaznamenali oddělené části skládající se do posloupnosti. Už první skupina ale některé takové posloupnosti měla. Neplatí tedy, že jedni měli jen gesta a druzí náhle objevili jazyk.^[1]

Proč je to zajímavé? Když lze způsob pohybu a směr vyjádřit odděleně, máme součásti, které lze skládat v nových situacích. Zároveň samotné pořadí může zamlžit, zda se oba děje odehrály naráz. Jazyk něco získává a může potřebovat další prostředek, aby neztratil původní význam.^[1]

V příběhu jsou dva lidé. Kdo právě jedná?

Jiný výzkum ukázal účastníkům šest krátkých příběhů s několika postavami. Srovnával osm lidí z první skupiny s deseti z druhé. Obě skupiny dokázaly vyjádřit pohledy postav. V pozdější skupině však vypravěči častěji výslovně označovali, kdy mezi nimi přepínají. Využívali k tomu mimo jiné prostor a pohyb těla.^[2]

To je nenápadný, ale důležitý rozdíl. Představte si vyprávění: „Přinesla jí knihu, ale myslela si, že ji nechce.“ Kdo si to myslel? Čtenář si pomůže větou okolo. Znakový vypravěč může vztahy mezi postavami značit také v prostoru. Ukázat na někoho ještě není totéž jako domluvit se, že místo při dalším vyprávění stále patří téže postavě. A první skupina nebyla slepá k cizímu pohledu; šlo o četnost a ustálenost určitého způsobu označení změny.^[2]

Podobně v pokusu s časem lidé z různých skupin popisovali pořadí i překryv událostí. U prostého pořadí nebyl mezi skupinami průkazný rozdíl v úspěšnosti. U složitějšího souběhu předaly pozdější skupiny více potřebné informace. Ani jazykový vývoj tedy není jeden vypínač přepnutý z „nemá“ na „má“.^[3]

Dítě samo, nebo společnost? Špatná volba

Mohli bychom říct: důkaz, že se děti rodí s hotovou gramatikou. Tak rychle. Pozdější skupiny nepřišly do stejné situace jako první. Dostaly už rozvíjené znaky, jiné partnery k hovoru a jiné možnosti učit se. Badatelé srovnali různě staré lidi v jednom období. Nemohli proto sledovat týž jazyk za všech ostatních stejných podmínek.^[1][2]

Opačný extrém je také slabý: jazyk prý vznikl jen tak, že se zvyky v komunitě mechanicky kopírovaly. Domácí znakování už má strukturu; každý nový člověk navíc nepřebírá projevy ostatních jako tiskárna. Důkazy ukazují, že lidé tvoří, sdílejí a učí se. Samy však nerozdělují přesný podíl vrozených dispozic, setkávání, věku a konkrétní historie komunity.^[3][7]

Odborníci se dokonce přou o to, jak domácí znakování popisovat a kde vést hranici slova „jazyk“. Když někoho označíme za člověka „bez jazyka“, snadno smažeme jeho skutečné vztahy a komunikaci. Přiznat tento spor není zdvořilostní poznámka pod čarou. Mění to, co vůbec považujeme za začátek příběhu.^[6][7]

Co by změnilo náš názor

Naši představu, že společné užívání a předávání proměňuje některé jazykové prostředky, by oslabila dlouhodobá pozorování, v nichž by se při nových členech a intenzivním kontaktu tyto prostředky neustalovaly. Záleželo by i na tom, které vlastnosti sledujeme: vyprávění, pohyb a čas se nemusí měnit stejným tempem.

Silnější tvrzení o příčině by naopak vyžadovalo údaje, které umějí lépe oddělit vliv věku od vlivu bohatšího vstupu a kontaktu. Samotné porovnání skupin nestačí. A nic z těchto školních a komunitních dějin nám nedává přímé video prvního lidského jazyka.

Nejlepší pointa tedy není „děti vynalezly jazyk“. Lidé už spolu mluvili rukama. Když dostali více příležitostí být spolu, vznikly další společné možnosti, jak si říct i to, kdo se v příběhu právě ujímá slova. Pravidlo často nepoznáte v okamžiku, kdy někdo pohne rukou. Poznáte ho, když druhý ví, jak na to navázat.

---

Meze rešerše: výběrová esej nad několika studiemi s malými vzorky a odbornou kritikou; nikoli úplná historie nikaragujské komunity ani důkaz o původu veškeré lidské řeči. Úvodní děti, kočka, míč a věta o knize jsou modelové příklady. Ilustrace jsou konceptuální metafory vytvořené v Higgsfieldu, ne dokumentární snímky ani autentické znaky nikaragujského znakového jazyka.

Zdroje

1. Senghas, Kita a Özyürek: Children Creating Core Properties of Language (2004), autorský rukopisZpět k citaci 1 Zpět k citaci 2 Zpět k citaci 3 Zpět k citaci 4 Zpět k citaci 5
2. Kocab, Pyers a Senghas: Referential shift in Nicaraguan Sign Language (2015)Zpět k citaci 1 Zpět k citaci 2 Zpět k citaci 3 Zpět k citaci 4
3. Kocab, Senghas a Snedeker: The emergence of temporal language (2016)Zpět k citaci 1 Zpět k citaci 2 Zpět k citaci 3
6. Saragoïco a Horton: Homesign: Contested Issues (2023)Zpět k citaci 1
7. Coppola: Homesign Research, Gesture Studies, and Sign Language Linguistics (2025)Zpět k citaci 1 Zpět k citaci 2 Zpět k citaci 3