Příroda to tak zařídila. A co jako?

Představte si tasemnici, která přebírá cenu za stoprocentně přírodní životní styl. Žádné továrny, žádné konzervanty, dokonalé soužití s hostitelem. Tedy z jejího pohledu. Děkovná řeč by nejspíš obsahovala dojemné poděkování střevu.

Je to absurdní scénka, ne argument proti lesům nebo bylinkovému čaji. Míří na jedinou zkratku: když něco pochází z přírody, musí to být dobré. Jenže slovo „dobré“ tu nenápadně střídá významy. Zdravé? Morálně správné? Prospěšné komu? Tasemnice a její hostitel by se na společném hodnoticím formuláři nemuseli shodnout.

Světlá článkovaná tasemnice s vavřínovým věncem přebírá zlatou cenu ve tvaru listu. Lidé jí tleskají, zatímco její lidský hostitel se drží za břicho. — Cena za přírodní životní styl. Hostitel se zdržel hlasování.
Konceptuální ilustrace vytvořená v Higgsfieldu pomocí GPT Image 2. Smyšlená slavnost připomíná, že přírodní původ sám neurčuje prospěšnost pro všechny zúčastněné.

Přírodní není totéž co doporučené

„Přirozené“ může znamenat bez lidského zásahu, vrozené, běžné nebo odpovídající určité biologické funkci. To nejsou synonyma. Brýle jsou vyrobené, přesto není jejich používání statistickou kuriozitou. A z toho, že je něco vrozené, ještě neplyne, že to máme podporovat.

Někdy slovem „přirozené“ myslíme rovnou „zdravé a žádoucí“. Pak se závěr „přirozené je dobré“ získává především tím, že jsme pochvalu propašovali do definice. Nejdřív bychom museli ukázat, proč daná věc zdravá a žádoucí je.

Navíc potřebujeme odlišit dva problémy. Tvrzení „přírodní přípravek je bezpečný“ je ověřitelný výrok o účincích. Tvrzení „přirozené chování je morálně správné“ je hodnotový soud. Ani jedno neopravňuje samotný údaj o původu, ale každé vyžaduje jiný druh zdůvodnění. V prvním případě především data; ve druhém také argument o tom, co máme považovat za správné.

Mezi „je“ a „má být“ chybí schod

David Hume si v Pojednání o lidské přirozenosti všiml zvláštního obratu: autor nejdřív popisuje, co je, a najednou píše, co být má.^[1] Hume požaduje vysvětlení, odkud se tento nový vztah vzal.^[1] Pro naši debatu je podstatné toto: samotné popisné premisy nestačí k odvození morálního závazku, pokud nepřidáme normativní spojení.

Vezměme hypotetický argument: „Lidé přirozeně zvýhodňují příbuzné. Proto má vedoucí přijmout synovce místo schopnějšího uchazeče.“ I kdyby první věta byla dokonale doložená, závěr z ní neplyne. Chybí například zásada „přirozené sklony máme následovat i při obsazování pracovních míst“. Teprve s ní dostáváme argument, o jehož předpokladech lze poctivě diskutovat. Zásada ale není další údaj z biologie.

To není zákaz používat fakta v etice. Přijmeme-li zásadu, že máme za srovnatelných podmínek předcházet závažnému utrpení, pak poznatek, že určitý postup utrpení snižuje, může být zásadní. Fakt dodává informaci, jak jednat; hodnotová premisa vysvětluje, proč na výsledku záleží. Schod jsme doplnili, nikoli obešli.

A naturalistický omyl je co?

Tady filozofický slovník rád připravuje drobnou dopravní nehodu. Humův problém přechodu od „je“ k „má být“, prosté dovolávání se přírody a Moorův naturalistický omyl nejsou tři názvy přesně téže věci.

G. E. Moore tímto označením kritizoval ztotožnění dobra s jinou, neetickou vlastností, například se slastí; jeho kritika přitom zasahovala i metafyzické, nejen přírodovědecké definice dobra.^[2] Jeho argument otevřené otázky lze přiblížit takto: víme-li, že něco přináší slast, pořád se můžeme smysluplně ptát, zda je to dobré.^[2] Není to stejná otázka jako „přináší to slast, ale přináší to slast?“

Moore se tedy ptá na povahu a vymezitelnost dobra; Humův problém se týká oprávněnosti úsudku. A běžné „je to přírodní, takže je to nejlepší“ je konkrétní argumentační zkratka. Příbuznost ano, totožnost ne.

Ani Moore ovšem nevyhrál posledním hvizdem. Kritici namítají například, že odlišnost pojmů ještě nevylučuje totožnost vlastností: totožnost vody s H₂O také není pouhé opakování slov.^[2] O síle Moorova argumentu nepanuje shoda.^[2] Kritizovat přírodní reklamní razítko proto neznamená prohlásit všechny naturalistické teorie morálky za vyvrácené.

Evoluce nepodepisuje omluvenky

Přírodní výběr spojuje dědičnou variabilitu s rozdíly v reprodukčním úspěchu; není ani jediným mechanismem evoluce.^[5] Z tohoto popisu nevyčteme pravidlo, že máme maximalizovat počet potomků, natož že každý výsledek výběru zaslouží morální potlesk. Úspěšně se šířit a zasloužit si následování jsou různá zadání.

Představme si, že máme výborně doložené evoluční vysvětlení žárlivosti. Získali bychom odpověď na otázku, proč určitá dispozice vznikla. Nezískali bychom tím právo kontrolovat partnerovi telefon. Stejně tak by evoluční vysvětlení soucitu samo o sobě soucit neznehodnotilo. Rodokmen není ani svatozář, ani obžaloba.

Odborná debata proto rozlišuje vysvětlování vzniku morálních schopností od obhajoby morálních pravidel; mezi oběma nejsou jednoduché automatické přechody.^[3] A samotný fakt, že jsme evolučně vzniklé bytosti, ještě nedokazuje, že každá naše dispozice je samostatnou adaptací vytvořenou výběrem.^[3] K pěknému příběhu o předcích je pořád třeba dodat důkazy. Pračlověk není univerzální svědek, kterého už nelze předvolat.

Nejlepší námitka: naše těla přece nejsou libovolná

Nejsilnější obhajoba významu přírody neříká „všechno divoké je svaté“. Říká: máme konkrétní těla, potřeby a omezení, takže jejich ignorování může zhatit i dobře míněný plán. To přijímáme. Výzkum biologie pomáhá zjistit, jaké zásahy fungují a co stojí. Není zbytečnou dekorací etické debaty.

Také medicína čerpá z přírodních látek. Americké NCCIH výslovně připomíná význam léčiv odvozených z rostlin, zároveň upozorňuje, že přírodní přípravky mohou mít nežádoucí účinky a závažná rizika.^[4] Přírodní původ tedy není ani osvědčení bezpečnosti, ani důvod přípravek předem zavrhnout.

Správná otázka zní: která látka, v jaké dávce, pro koho, na co a ve srovnání s čím? I látky potřebné pro život mohou být ve vysokých dávkách toxické.^[4] „Dobré pro zdraví“ tu znamená konkrétní výsledek, který lze zkoumat, ne vyznamenání udělené za absenci továrny.

Co by změnilo náš názor

U konkrétního zdravotního tvrzení by názor změnily kvalitní srovnávací studie účinnosti a rizik. Kdyby určitý přírodní postup vycházel lépe, přijali bychom ho z tohoto důvodu. Ani mnoho takových výsledků by ale nedokázalo, že přírodní původ zaručuje dobro ve všech případech.

U filozofické teze potřebujeme jiný druh opravy: argument, který ukáže chybu v našem rozlišení, nebo obhájí spojení určitého významu přirozenosti s hodnotou bez kruhového předpokladu „přirozené je dobré“. Taková obhajoba by mohla změnit naše hodnocení konkrétních norem; nebyla by však pouhým biologickým nálezem. Spor o Moorův širší antinaturalismus zde nerozhodujeme.

Přírodu má smysl studovat, chránit i využívat. Není nutné ji povýšit na morální oddělení vesmíru. Když zazní „příroda to tak zařídila“, dobrá další otázka není „jak ji poslechnout?“, ale „co z toho plyne — a díky kterému dalšímu předpokladu?“

Meze rešerše: výběrová filozofická esej, nikoli přehled klinických studií nebo všech teorií dobra. Příklady s tasemnicí, náborem a žárlivostí jsou ilustrace argumentů, ne hlášení výsledků výzkumu. Huma čteme v původním textu; Moora a vztah evoluce k etice prostřednictvím odborných encyklopedických hesel.